Fotopřechodový rituál Menarché

20. 10. 2016


První menstruace – důvod k oslavě, otrava nebo obyčejná věc? Každý to může vidět jinak. Jednoznačně je to velká změna v těle dívky. Nestane se ze dne na den. Tělo se na ní připravuje dlouhou dobu před tím. První menstruace nám dává najevo, že nastává období, kdy se z malé holčičky postupně stává žena. Jak jste si mohli přečíst v mém předchozím blogu, vnímám důležitost přechodových rituálů. První menstruace je jistě jedno z období ženy, které si zaslouží pozornost. Například pozornost formou oslavy. Takovou slavností může být i focení se mnou.

Přečtěte si, jak probíhal první foto-přechodový rituál v mém pojetí.

13letá slečna zažila svoji již očekávanou první menstruaci. Na oslavu toho, že se z malého děvčátka stává žena, jsme se s ní a její maminkou domluvily, že podnikneme foto-výpravu. Nafotíme snímky z tohoto krásného období, kdy rozkvétá červený květ a ladná ženskost začíná lehce vibrovat v každé buňce dívčina těla. Focení se mnou má vždy ještě další rozměr, který jde do hloubky a někdy odkrývá nevídané taje.

Výběr místa, kde budeme fotit, nechávám na vás. Vy sami nejlépe víte, které je to správné. Adélka, oslavenkyně, si vybrala krásný park při zámku Kozel. Dojely jsme tam společně autem, které řídila Adélky maminka. Cestou jsme probraly, jak naše výprava bude přibližně probíhat, čeho si budeme všímat. Oslavenkyně si sama zvolí cestu a místa, kde budeme fotit i kde proběhne symbolický přechod do dalšího životního období.

První fotky vznikaly na malém mostíku, pod kterým byla řasami prorostlá spíše stojatá voda. Jelikož si na foto-výpravách, které pořádám, všímám synchronicit, které s námi skrze přírodu spolupracují, považuji přechod přes tento mostík za symbol. Stojatá voda jako dětství, které je již naplněno a můstek, který pokračuje k cestě dospívání. Na tomto místě vznikla i jedna ze společných fotek matky a dcery. Během focení a procházení jsme probíraly holčičí věci a naše zkušenosti s menstruací.

Adélka měla chuť pózovat v altánku s vyhlídkou na zámeckou zahradu. Musely jsme chvíli počkat, než z něj odešly jiné návštěvnice a tak vzniklo několik fotek na bílé lavičce. Modelka si rozpustila vlasy a já se, jako obvykle, když se mi při focení zbystří vnímání krásy foceného člověka, rozplývala nad tím, jak je nádherná. Neustále přicházím v úžas z toho, jakými synchronicitami nás příroda obdarovává. V altánku k Adélce přiletěla vážka. Byla zbarvená do červena a nám všem bylo jasné, že to není náhoda. Nikdy předtím jsem červenou vážku neviděla. Vyfotit se nenechala. Odfrnkla pryč.

Důležitým momentem našeho setkání bylo přestřižení stužky mezi maminkou a dcerou, symbolizující pomyslné přestřižení pupeční šňůry. Nejprve si stouply blízko k sobě, každá držíc stuhu za jeden konec, a hleděly si do očí. Následně ustoupily několik kroků vzad. Když byla stuha natažená, přišel čas na střih. Adélka s krátkým bílým praporkem radostně pobíhala kolem. Maminka se usmívala. Lehce mě mrazilo, neboť jsem cítila sílu a jistou vážnost tohoto okamžiku.

Přichází větší volnost a přináší s sebou požadavek na důvěru ze strany rodiče a zodpovědnost ze strany dítěte. Obě ženy si teď budou muset zvykat na nové role. Zvýší se potřeba tolerantnosti vůči sobě navzájem. „Nyní už nejsi ta malá holčička, získáváš více volnosti k cestě ke své dospělosti, ale také více zodpovědnosti. Dávám Ti plnou důvěru. Současně jsem tady stále pro tebe, můžeš se ke mně schovat a přitulit.“ toto je poselství ženy matky. „Nyní už nejsem ta malá holčička, cítím volnost, která ke mně přichází. Díky vědomí, že jsi tady stále se mnou, mami, jsem pevnější a odvážnější k tomu, abych činila další kroky na cestě k dospělosti.“ toto je poselství ženy dcery.

Procházka zahradou pokračovala, slunce klesalo. Krátce před ukončením naší výpravy k nám přišla ještě jedna synchronicita. Hledaly jsme malou skálu, u které bychom mohly pořídit jedny z posledních fotografií. Nedařilo se. Když už to vypadalo, že cesta dále nevede, a snaha otočit to a jít zpátky byla veliká, udělala jsem pár kroků vpřed a ejhle, objevila se cesta nová. Nebyla to jen tak ledajaká cestička, byl to krásně vydlážděný chodníček. Ano, někdy máme pocit, že cosi v našem životě končí, že už nemůžeme pokračovat dále. Nevidíme jinou možnost, než se vrátit. A ono stačí maličko vydržet a před námi se otevřou nevídané možnosti. Nedošly jsme ke skále, ale ke květinami nádherně rozkvetlým záhonům. Pořídily jsme tu sérii fotografií, které bych nazvala Hair. Holky se ještě na závěr vyfotily společně.

Jak ukončit takovou oslavu? Co třeba zákusek v kavárně? No jasně!

Bylo to moc fajn. Jsem vděčná za tuto zkušenost.

Pokud máte potřebu nebo chuť se mnou zažít foto-výpravu, chcete zachytit momenty vašeho života, ať už jen tak, nebo formou přechodového rituálu, ozvěte se. Těším se na naše společné zážitky.

Líbilo? Sdílejte článek na sociálních sítích